Uděluji cenu České radosti

První listopadovou neděli pozdě v noci jsem se vracela z jihlavského festivalu dokumentárních filmů do Ostravy. Auto naloženo třemi dětmi (i když dospělými) a vzpomínkami na dokumentární filmy, koncerty, debaty, mnohdy nekonečné. Záda bolela a mysl se nechtěla zastavit. 
Díky Ji.hlavo. Bylo to zase úžasné. A zase odvážné.
Při jistém druhu meditativního řízení auta na noční dálnici jsem pocítila hluboký nesoulad s rozhodnutím poroty, která neudělila cenu v sekci Česká radost. Pravda, v Jihlavě jsem s tím po několika debatách byla lehce v souladu, i když rozpačitém. Ale cestou domů se ve tmě noci rozjasnilo a vyjevilo, že letošní ročník, rozložený spíše více než méně v tématech exilu a prchání, byl o strachu, o tom, jak se lidé bojí toho či onoho a posléze se bojí, že se budou bát. Patří mezi ně i dokument o Andreji Babišovi a jeho strachu nahlédnout na sebe, či odhodlání vyhánět kameru, a tak pravdivý obraz nazval podrazem. 
Přitom všichni tvůrci, ať už kameramani, dokumentaristé nebo samotní pořadatelé, byli důkazem odvahy a schopnosti strachu nepodlehnout. S vděčností přijímám jejich snahu překonat zónu pohodlí a vyrazit do míst, či spíše témat, která samotná nejsou bezpečná, a posléze i reakce na zveřejnění jejich díla hrozí nebezpečím odmítnutí a nepřijetí, nedej Bůh represemi ze strany různých institucí, tedy státu (pořádně nevím kdo a co to je). 
A já při té vysoké dálniční rychlosti si vjela do poznání, že jedni z těch, kdo strachu podlehli, byla porota, která neudělila cenu. 
Čeho se báli „mistři“ umělci? Že by měli strach, aby formát dokumentu neztratil svou důstojnost? Nebo se báli o ztrátu své vlastní důstojnosti? Pro mne ji ztratili. 
Když si vzpomenu na ty nádherné mladé lidi, dokumentaristy, kteří mají jasno nejen v hodnotách, ale i v odhodlání probouzet je k životu, a přitom jsou plní nejistoty, zda jejich práce má nějakou cenu, tak ti si nakonec odnesli „uznání“, že podle pěti „mistrů“ porotců to cenu jednoduše nemá. 
Fuj, chce se mi křiknout. Ale to jsem měla křiknout na slavnostním vyhlašování, já zbabělec. Takže se omlouvám a vykřikuji až dnes: MÁ TO CENU! Obrovskou!