Brenda od Honzy Balabána aneb Co se nevešlo do www.kulturaok-eu.cz

Dorazil ke mně e-mail od paní Ing. Olgy Koníčkové, že navštívili na týden Ostravu a že o tom napsali na stránkách kulturaok-eu.cz. Milá zpráva, o tom žádná. Když někdo jezdí navštěvovat Ostravu se zájmem, to stojí vždy za pozornost. Natož, když o tom ještě veřejně napíše. Tak jsem koukla na stránky, líbily se mi. Osobité. A příspěvky nikoliv novinářsky povrchní, ale nadšené, zaujaté dobrým okem. Také jsem na stránkách zjistila, kdo jsou to ti „oni“.

No, a tak čtu, čtu, když tu se dočtu, že za všechna ostravská divadla navštívili Komorní scénu Aréna. Paní Koníčková vzala vše z gruntu, připomněla starou historii Arény, dříve Divadlo hudby, až po současnost, ale všechno se jí tam logicky vejít nemohlo, a nemohla mnohé ani vědět. Nicméně bylo toho vskutku hodně a hodně zajímavé.

V příspěvku: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ostrava-divadelni-aneb-navstivili-jsme-za-vsechny-jine-jenom-komorni-scenu-arena/ se mimo jiné dočtete, že v Komorní scéně Aréna byla před mnoha lety kultovním představením inscenace Radovana Lipuse „Průběžná O(s)trava krve. Je to tak, kdo si pamatujete. A ve mně se rozlila vzpomínka, kterou vám chci sdělit: mnozí možná víte, že se můj muž spolupodílel na tvorbě scénáře.  Byli jsme tenkrát krásně mladí, pro Petra to byl po studiích jeho první umělecký honorář.  Když jej dostal, povídá: „Yvett, já bych chtěl, aby sis za něj koupila KORÁLE.“  Korále? Žádné korále jsem nepotřebovala, ale bylo to tak roztomilé, že jsem nemohla odmítnout. Krátce poté jsme odjeli s pěveckým sborem na dlouhé turné do Norska. Tam jsem si cestou v jednom teepee koupila od norských domorodců nádherné přírodní korále: 3 kosti zavěšené na kůži. Nestály sice celý honorář, ale byly na naše poměry pěkně drahé. Stala se z toho vděčná historka, kterou jsme tu a tam dávali k dobru.

Po návratu domů nás jednoho dne požádal Honza Balabán, přítel náš drahý, zda bychom mu pár dnů nepohlídali jeho psa. Byl to nádherný a hodný boxer jménem Brenda. Spal v křesle v kuchyni, všechno zachlupatil, poslintal, ale byl zlatý, poslouchal na slovo, úplně jsem se do něj zamilovala. No, a jedno odpoledne jsem si všimla, že se podivně olizuje, ale miska se žrádlem byla netknutá…, nic mě nanapadalo … až večer, v koupelně, kde mi visí všechny náhrdelníky, vidím: KORÁLE pryč. Zůstala po nich jenom kožená šňůrka. Balabánova Brenda prostě sežrala Petrův první honorář. A bylo hotovo.

Dnes se Aréně říká „Stařena“, chodí tam ovšem jen mládež, už i naše děti. O téhle minulosti asi neví, a když tam přijdeme my, staří, bylo by nasnadě zapadnout, už jen v souladu s tím názvem, ale nezapadneme: Nevadí, se nezlobíme, občas si tam stejně zajdeme. Nejspíš také pro vzpomínku na Honzu. Tam jsem s ním totiž mluvila naposledy. Řekl tenkrát: „Yvetto, chtěl bych s Tebou mluvit.“ ... ... ... Pak zaznělo vysoké ticho... ... ... Stále zní. A tak v něm a s ním občas „promluvím“, jen nevím, zda tomu tak skutečně je. 

Tak to je.

Konec příběhu Arény.

Yvell